Klára Trnková vzpomíná

Dnes, 24. února, by měl tatínek narozeniny, už stodvanácté. V osmačtyřicátem, když byl ještě mlád a v plné síle, vyšli následujícího dne s kamarády z nočního baru a na ulici se shromažďovaly davy. Všichni žertovali a říkali: „Hele, Jiří, to asi všichni oslavovali tvoje narozeniny“. Posléze ovšem ke své hrůze zjistili, že odešli slavit v jednom režimu a vyšli druhý den v režimu zcela jiném, inteligenci i umělcům nepřátelském. Nastala doba temna.

Otec sice pracovat mohl, ale byl to neustálý nekonečný zápas s mocí. Některá témata mu nepovolili, jiná zase požadovali, jediné, co mu tvorbu umožňovalo, byl pronikavý mezinárodní úspěch na poli filmovém i v ilustrační činnosti. Doma jsme měli zástupy nejrůznějších cen ze světa. Posléze unaven a vyčerpán natočil svůj poslední film Ruka, jako tichou výpověď a popis všech mocenských režimů. Poté už mu nebylo povoleno natočit nic.