časopis
„Časopis je periodická publikace určená pro skupinu čtenářů, kteří mají určitý společný zájem nebo více takových zájmů.“ Praví Wikipedie.
V Ottově naučném slovníku se zase dočteme, že „vlastní počátek nesahá dále než do patnáctého století, kdy pod vlivem mocnějšího duševního hnutí vznikla potřeba sdělovati jednotlivé myšlénky širší veřejnosti“.
Technika nám otevřela netušené možnosti, takže je zbytečné spotřebovávat tuny papíru a navíc lze jednoduše vyhledat nějaký starý zajímavý článek.
Stránky naší babičky trochu honosně nazývané časopis, budou spíše souborem článků o zajímavých tématech, zejména pro ty, které už mají za sebou "čas malin nezralých" a mají své vyhraněné zájmy, ctí tradice a věnují se alespoň občas těm nejmenším.
Nápad skutečně vznikl z potřeby "sdělovati jednotlivé myšlénky širší veřejnosti" a snad časem přibude i diskuse, aby bylo možno si své názory porovnat.
_____________________________________________________________________________________
Vloženo 17. 12. 2013
Na Štědrý den se do večeře zachovával přísný půst a dětem, které se postily, se slibovalo, že večer uvidí zlaté prasátko. Na štědrovečerní tabuli pak muselo být tolik jídla, aby se všichni nasytili a ještě zbylo. Věřilo se, že tak bude hojnost i v příštím roce. Na stůl patřila hrachová nebo čočková polévka, nákyp s houbami zvaný hubník nebo černý houbový kuba z krupek, sladkosti s mákem, oplatky s medem a kořeněná sladká omáčka ze sušeného ovoce, které říkali muzika, a jedla se s vánočkou.
Kapr u nás nebýval tradičním vánočním jídlem, ryby se začaly jíst na Štědrý den až v minulém století. V té době se stalo zvykem, dávat každému pod talíře se štědrovečerní večeří kapří šupinu, která má přinést dostatek peněz po celý příští rok.
Hospodyně prostírávala jeden talíř navíc, kdyby přišel nějaký pocestný. Stolovníků musel být sudý počet, lichý počet by přinesl smůlu.
Když už ale všichni usedli ke stolu, nesmělo se od slavnostní večeře vstát, ani kdyby někdo bušil na dveře, protože ten, kdo vstane, do roka zemře.
Trocha od každého jídla ze štědrovečerní večeře se pak dávala dobytku a drůbeži, kladla se ke kořenům stromů do zahrady a sypala se do studně, aby se všemu v příštím roce dařilo.
Po večeři se šly děti podívat, jestli na ně Ježíšek se svými andělíčky nezapomněl a přinesl jim nějaké dárky. Ty se dávaly k domácím jesličkám, teprve mnohem později přišel z Německa zvyk ozdobit stromeček. Ten býval nejprve zavěšený od stropu a teprve nedávno se začal zasazovat do stojánku a stavět na stolek.
Ozdoby na takovém venkovském stromku bývaly ze slámy, z perníku nebo upečené z těsta.
Na větvičky stromku se přivazovala červená jablíčka a oříšky někdy zdobené pozlátkem. Později se ještě přidávaly malé svíčičky a červené mašličky.
Ve městě, zvláště pak v bohatších domácnostech, získaly na oblibě třpytivé ozdoby ze skla a z korálků. České sklo ze severu země a z Podkrkonoší mívalo dobré jméno po celém světě a křehké ručně malované kouličky, ptáčci, zvonečky i figurky zdobily nejeden stromeček těch nejbohatších.
Staré korálkové ozdoby jsou oblíbeným předmětem nejednoho sběratele.
Někde se stromeček zdobí i drobným cukrovím, baleným ve zlatém či barevném staniolu.
Štědrej večer nastal, Štědrej večer nastal,
koledy přichystal, koledy přichystal.
Panímámo, vstaňte, panímámo vstaňte,
koledy nám dejte, koledy nám dejte.
Panímáma vstala, panímáma vstala,
koledy nám dala, koledy nám dala.
____________________________________________________________________________________
Vloženo 17. 12. 2013
Lucie byla zbožná křesťanka ze zámožné rodiny. Dobrovolně se rozhodla pro panenský život, odmítala sňatek, a když jí zvolili nápadníka, sama si oči vypíchla. Stal se však zázrak a zrak se jí vrátil, praví legenda. Svůj majetek rozdala chudým a přála si vést zbožný život zasvěcený pouze Bohu. Pro svou víru byla mučena a nakonec popravena. Na znamení panenské čistoty bývá Lucie zobrazována v bílém rouše, přepásaném rudou šerpou na památku prolité krve s miskou, na které leží pár očí, připomínajících zázrak.
Podle lidových mýtů konala svatá Lucie pokání v poustevníkově jeskyni jako přadlena.
Noc před svátkem svaté Lucie je prý nocí čarovnou. Říkávalo se, že se na Radhošti scházejí všechny čarodějnice a provozují své ďábelské rejdy a kouzla. Lucie podle lidové víry chránila před zlou mocí a dokázala překazit jejich zlovolné čáry a kejkle. Bývala i ochránkyní přadlen, jež ale na její svátek nesměly příst, neboť by jim zacuchala přadena a zašpinila prádlo. V ten den se nesmělo ani drát peří, aby jej nerozfoukala.
V předvečer svátku svaté Lucie 13. prosince v den její mučednické smrti, chodily hrůzostrašně vystrojené Lucky s dlouhými papírovými zobáky, s obrovským nožem v ruce a strašily děti. Hrozily jim metlou nebo koštětem, některé huhlaly, že rozpářou těm zlobivým břicho nebo je strčí do pytle a odnesou. Hlavně musely nahánět hrůzu.
Říká se, také že svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Od toho dne by se měly noci krátit a dny prodlužovat. To však nastává až o něco později 21. prosince o zimním slunovratu, kdy je nejdelší noc v celém roce. Svátek se totiž změnou juliánského kalendáře na gregoriánský posunul z 23. prosince na současný 13. prosinec. Svatá Lucie je považována za královnu noci. Jméno pochází z latinského lux, v překladu světlo, jejím úkolem bylo vymetat tmu a přinášet světlo.
A pranostika říká – Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len.
________________________________________________________________________________________________________
Vloženo 5. 12. 2013
Mikuláš je historicky doloženou postavou. Narodil se v Řecku někdy kolem roku 280 – 286, některé prameny uvádějí i rok 250, v městě Patrasu. Kolem roku 300 se stal biskupem v Myře v tehdejší Lykii. Byl velmi oblíben a lidem milován, proslul především dobročinností a štědrostí k potřebným. Svůj život zasvětil obraně víry před pohanstvím a záchraně nespravedlivě obviněných.
Kolem roku 310 byl uvržen do žaláře a pro svou víru, krutě mučen. Křesťanství bylo náboženstvím zakázaným a křesťané byli pronásledování a trestáni. O Mikulášově životě a působení se mnoho neví, známo je už jen přibližné datum biskupova úmrtí. Zemřel 6. prosince kolem roku 345 – 351 v Myře, dnes Demre, v Turecku.
Pověsti o Mikulášově příkladném životě a jeho dobrotě se šířily dále i po jeho smrti. Po dvě staletí jej uctívala církev řecká, později došel uznání i ve slovanských zemích. Od 8. století je patronem Ruska a poté se den jeho smrti začal světit i v Evropě, od 10. století v Německu, Francii a Anglii.
Biskupský Mikuláš svatý,
v darech duchovních bohatý,
byl rodem z města slavného,
Patria tak řečeného.
5. prosince v předvečer svátku svatého Mikuláše chodíval celý mikulášský průvod. Objevovaly se masky jezdců, husarů, dragounů a myslivců, někde chodili Turci a mouřeníni opásáni šavlemi, jinde zase doprovázeli svatého muže na obchůzce sedlák se selkou a hloupým synem Kubou.
Zvláštní a oblíbenou maskou byla klapačka, kterou představoval nějaký silný mládenec. Na dlouhé tyči nosil kožešinou obšitou hlavu s dlouhými čelistmi opatřenými motouzem. Když se za provaz zatahalo, čelisti o sebe krásně klapaly.
Průvod se šinul od stavení ke stavení, návštěva mívala, podle místních tradic a zvyklostí, v každém kraji svůj zavedený pořádek a různé průpovídky.
Zdráv buď pane hospodáři,
ať se vám všem dobře daří,
i též paní hospodyni
vinšujem vše dobré nyní.
Jestiť výroční památka
pro chlapce i děvčátka,
to svatého Mikuláše,
našeho dobrého dárce.
Později zůstal z celého průvodu jen anděl a čert, ti chodí s Mikulášem i dnes. Děti, pokud celý rok nezlobily, dostávaly různé pamlsky a někdy i drobné hračky. Čas do Štědrého dne tak rychleji ubíhal.
Někde bývaly mikulášské nebo vánoční trhy, kde se nabízely různé vánoční ozdoby a hračky. Děti milovaly perníkové figurky, čerty ze sušených švestek i dřevěné nebo hliněné Mikuláše s vlasy a vousy z vlny nebo vaty, šaty z odstřižků a ornát a mitru z papíru.
__________________________________________________________________________________________________________
Vloženo 3. 12. 2013
3. prosince v předvečer svátku svaté Barbory obcházely domácnosti mladé dívky - Barborky. Bývaly oblečené do bílých šatů, v pase modrou a červenou stuhu, na hlavě věneček z kvítí a přes obličej jim splýval bílý závoj nebo rozčesané dlouhé vlasy. To aby je nikdo nepoznal. V jedné ruce metlu a v druhé košíček s jablíčky, oříšky a podobnými drobnými dárky, jimiž obdarovávaly poslušné děti. Jedna z nich nosívala i malý zvoneček. Jinde zase chodívala vdaná žena doprovázená andělem.
Říkávalo se, že večer před Barbořiným svátkem spouští svatý Petrz nebe žebřík, Barborky po něm sestoupí a pak navštěvují děti. Ty hodné obdarují a neposlušným našlehají metlou.
Jak se začalo stmívat, děti bývaly neklidné sotva dojedly večeři a už slýchávaly jemné zvonění a bušení metly na okno.
My jsme čtyry Barborky,
jdeme ze Svaté Hory,
nesem všelijaké dary,
abychom vám také ňáké daly.
nebo
My tři Barborky jsme, z daleké krajiny jdeme
a dárky vám neseme.
Neseme, neseme, velice to krásné,
kdo se modlit bude, tomu je dáme,
a kdo nebude, tomu hodně nalupáme.
Děti se pěkně pomodlily a Barborky je podělily sušeným ovocem, oříšky a cukrovím. Na odchodu pak říkávaly: „Buďte dětičky hodné a poslouchejte rodiče, my budeme sedět za komínem a uslyšíme, zdali nejste nezdárné. Přijdeme zase za rok a budete-li zlobit, nasekáme vám.
Na svátek sv. Barbory dívky nařezaly větvičky třešní nebo višní a daly je doma do vody. Ta, které do Vánoc pěkně rozkvetly, se měla v příštím roce vdát.
______________________________
Vloženo: 1. 12. 2013
Každoročně začíná vánoční čas adventem, většinou už koncem listopadu, tedy první ze čtyř nedělí před štědrým dnem, obdobím, které mělo sloužit k zastavení po celoroční dřině a k rozjímání a pro křesťany k přípravě na oslavu Ježíšova narození. Letos však vychází přesně na prvního prosince.
Těmto čtyřem nedělím před Štědrým dnem se říká adventní. Pokud Štědrý den připadá na neděli je pak tato čtvrtou nedělí adventní. Předvánoční období bývalo dříve dobou postní, přestalo se tančit, dokonce ani svatby se nepořádaly. Každé ráno, ještě za tmy, chodili všichni do kostela na jitřní.
V každém městečku a vesničce, bývaly ale také vánoční trhy, byla zima, sníh a tajuplná nálada a města i skromně osvětlené vísky měly tak své předvánoční kouzlo.
ADVENTNÍ VĚNEC
Poslední dobou se u nás ustálil zvyk ozdobit adventní věnec - kruh, jenž symbolizuje cestu slunce a zároveň věčnost. Věnce z neopadavých zelených rostlin byly používány už v dávných předkřesťanských dobách jako symbol života, stejně jako oheň, který svým světlem zabraňuje temnotě a teplem chrání před zimou.
Adventní věnec, tak jak jej známe, nemá dlouhou tradici. Měl původně podobu dřevěného kruhu, zvyk pochází z Německa a je starý asi sto padesát let.
Věnec by, pro svou symboliku, měl mít zásadně kruhový tvar, čtyři svíčky připomínají čtyři neděle před Ježíšovým narozením. Základem je zelená barva chvojí, liturgickou adventní barvou je fialová a růžová, tradiční věnce, ale bývaly i červené. Bývá ozdoben barevnými plody, šiškami, sušeným ovocem, pozlátkem a mašlemi. Tradiční barva je červená a zelená. Každou neděli by se měla i v tom předvánočním shonu odpoledne sejít celá rodina, zapálit jednu svíčku, udělat si klidnou chvíli, posedět pospolu a povídat si.
K dobrým novodobým zvykům patří i adventní výzdoba domovních dveří, okenních truhlíků a zahrad. Zelený opentlený věnec na dveřích vítá příchozí a značí, že přípravy na vánoční svátky jsou v plném proudu.
ADVENTNÍ KALENDÁŘ
Hezkým novodobým zvykem se stal adventní kalendář, který potěší každé dítě. Je sestaven z dvaceti čtyř jednotlivých elementů, které jsou očíslovány. Je nekonečné množství možností jak kalendář zpracovat. Může sestávat z pytlíčků, okének, šuplíčků, krabiček nebo kapsiček, které obsahují cukrovinky nebo drobný dáreček. Na každý předvánoční den pak připadá jeden. Vyrobené s láskou udělají větší radost než kupované čokoládové kalendáře, každý den je nějaké překvapení a děti se více a více těší na Vánoce. K Mikuláši a na Štědrý den může být dárek větší. První tajemství se otevírá 1. prosince, poslední třeba s větším dárkem pak na Štědrý den.
PYTLÍKOVÝ KALENDÁŘ
Ze zbytků vánočních látek ušijeme stejně velké pytlíčky, mohou mít ale také různé velikosti.
1. Zvolíme velikost, z látky ustřihneme obdélník dvojnásobně velký s přidáním na švy a přeložíme lícem k sobě. Sešijeme boční stranu a spodek a začistíme klikatým stehem.
2. Na horní straně dvakrát ohneme látku do rubu a prošijeme záložku na protažení stužky nebo sáček převrátíme na líc, horní stranu jednou přehneme do líce, na nezačištěný okraj položíme krajku či stužku a dvakrát prošijeme. Ten pak uzavíráme pouhým převázání těsně nad uloženým předmětem.
Pokud nechceme pytlíky schovávat na další rok, stačí horní okraj zastříhnout zubatými nůžkami.
3. Na každý sáček přižehlíme záplatu s napsaným číslem, stačí ale i přivázat nitkou číslo na malé kartičce.
4. Pytlíčky naplníme dárky, zavážeme a zavěsíme na chvojí nebo na dekorativní suchou větev. Můžeme je také přivázat nebo kolíčky připevnit na ozdobnou šňůru nebo na provázek pověšený třeba na okně.
ADVENTNÍ ŠUPLÍČKY
1. Slepíme dvacet čtyři krabiček od zápalek.
2. Pečlivě změříme a z lepenky uřízneme plášť skřínky, který bude tvořit vrch, záda a boky. Naznačíme místa zlomu, nařízneme a ohneme.
3. Lepenku potáhneme vánočním papírem nebo látkou, okraje zahneme dovnitř a z vrchu, z boků i vzadu přelepíme ke krabičkám. Šuplíčky musí být povytažené, aby se nepřilepily k zádům.
4. Na šuplíky nalepíme čísla a korálky jako úchytky.
ADVENTNÍ KRABIČKY
Dvacet čtyři různých krabiček, nabarvíme a polepíme vánočními motivy a čísly. Každou převážeme stužkou a zavěsíme na ozdobnou šňůru nebo provázek.
Čerpáno z knihy Vánoce z babiccina kapsare
